TEDx Brno mě ohromil

V sobotu 12. listopadu jsem vyrazil do Brna na konferenci jménem TEDxBrno. Byla to taková síla, že můj mozek doteď (o čtrnáct dní později) nezvádl všechny ty myšlenky zpracovat. A o co přesně že šlo? Že TED neznáš? Tak čti dál.

Co je to TED?

TED je nezisková organizace zaměřená na podporu „nápadů hodných šíření“. Sdílet mimořádné a inspirující nápady se konferenci TED (Technology, Entertainment, Design) daří už 25 let. Stále roste a různými iniciativami podporuje nápady, které mění svět. Přednáší zde světoví myslitelé a hybatelé jako například Bill Gates, Al Gore, Isabel Allende a další. Následně jsou jejich vystoupení bezplatně zpřístupněná ve videoarchivu TED.com, kde již skoro 300 milionů diváků vidělo přes více než tisíc vystoupení.

A co přesně znamená „konference TEDx“?

Od roku 2009 se neziskové organizace založené na „nápadech hodných šíření“ začaly lavinově šířit do dalších zemí. To „x“ znamená, že akce je pořádána nezávisle na původní organizaci TED. Místní pořadatelé tak tvoří samostatné akce spojené společnou značkou do celosvětové sítě. Akce TEDx jsou kombinací promítaných TED Talks a živých vystoupení.

Unikátní formát spojuje chytré, nápadité a komunikativní lidi napříč oborovými škatulkami a dává jim možnost nahlížet za hranice profesních světů, ve kterých se obvykle pohybují. Přednášky striktně omezené 3 až 18 minutami propojují někdy vzdálené ostrovy vědy, podnikání, a vůbec nápadů, které stojí za to šířit. Ve více než stovce zemí se konalo již přes 2000 TEDx akcí, další desítky se právě chystají.

Brno, 12.11.2011!

Je zhruba půl desáté ráno a já stojím před divadlem Reduta v centru Brna. Nad vchodem vlaje vlajka TEDx, všude postávají lidé se jmenovkami na hrudi. Vcházím dovnitř, kde už mě vítají a i já dostanu svou jmenovku a dárkový balíček. Než to celé začne, stihnu si jen dát věci do šatny, rychle projít krásné prostory divadla a vystát frontu na první (naprosto boží) espresso od firmy Doubleshot. Pak už letím do sálu.

V deset to celé začíná. Hlavní téma této konference je „narušujeme stereotypy…“ a organizátoři se rozhodli zaměřit první blok na narušování stereotypů v oblasti vzdělávání. Jako první přichází na jeviště paní Monika Barton. Přestože je vystudovaný chemik, celý život se zabývá rozvojem a vzděláváním. Má za sebou dvanáct let v praxi a přes deset let působí v poradenství využívání lidského potenciálu. V současnosti učí podnikání a management na VŠE. Před pár lety našla svůj nový domov – je jím Invercargill – město na jižním ostrově Nového Zélandu. „A city where dreams are possible.“ Je přesvědčená, že Češi a Novozélanďané toho mají hodně společného – i když existuje pár zásadních odlišností v přístupu k životu.

Paní Barton nám vysvětluje, že zatímco u nás se dbá především na teorii, Novozélanďané se učí z praxe, pomocí příběhů. Každý příběh má svého hrdinu a ona nám vypráví tři, které se týkají obyčejných obyvatel Nového Zélandu. První je o pánovi jménem Burt Munro. Ten ve svých 67 letech dostal infarkt a i přes to dokázal, že jít za snem je možné. Postavil si motorku a s ní, i při svém poměrně vysokém věku překonal současný světový rekord – jel s ní rychlostí 295 kilometrů v hodině.

Marcus Lush je hrdinou druhého příběhu, který nám paní Barton vypráví. Ten byl známým moderátorem v americkém rádiu a na Nový Zéland se jednou vypravil jen tak, na dovolenou. Co se ale nestalo – zamiloval se. Zjistil, že miluje Nový Zéland a obyčejný život obyčejných lidí na něm. Tak trochu ve stylu Bohumila Hrabala natočil dokument, který tuhle krásnou všednost zachycuje. Našel sám sebe a stal se šťastným.

Hrdinou třetího je Kim Hollows, místní pilot helikoptéry. Toho natolik očarovala krajina Nového Zélandu, že se rozhodl, že o ní musí natočit film. Jenže zjistil, že na něj nemá peníze a banka mu odmítá dát úvěr. Šetřil tak dlouho, až se mu povedlo získat potřebný kapitál a film tak opravdu přišel na svět. Když měl mít snímek premiéru, ukázalo se, že široko daleko města, ve kterém Kim Hollows žil není žádné kino. A on tak začal zase šetřit a přesvědčovat lidi okolo sebe, až se mu kino povedlo postavit. Film se v současnosti v sezóně promítá dvanáctkrát denně, a vždy je plno. Nedostatek zdrojů není důvod přestat, není to důvod nejít za svým snem.

Je to svižné, atmosféra je skvělá. Vladimír Franz (hudební skladatel, malíř, pedagog DAMU, šestinásobný držitel ceny Alfréda Radoka) svou řeč pojímá jako subjektivní (a velmi ostrou) kritiku společnosti a především umění. Mluví o klesající úloze jednotlivce. Říká, že počítače se nikdy neměly dostat do rukou lidem – každý teď může znát detaily o čemkoliv, ale téměř nikdo nezná souvislosti. A člověka nedělá to, co sní, ale co stráví.

Umění, má podle něj pouze dva základní významy – zaprvé, definuje přesah člověka. Zadruhé baví. Umění je změna. Umění je magie, kterou má vytvářet především vnitřní přetlak. Pokud dnešní „umělci“ tvoří svá díla čistě rozumově, koncepčně, je to od základu špatně. Ptá se: „Proč bych nad tím měl žasnout?“ Franz apeluje, že toto koncentrované racio nás může ubít, a že je potřeba začít u sebe.

Renata Veselská je expertem v otázkách etiky v oblasti biomedicínských výzkumů. Snad každý z tří stovek lidí v sále se na okamžik musí zamyslet nad vlastní morálkou a etikou. Veselská nám všem připomíná výsledky sociálních experimentů a výzkumů. Ty nám říkají, že 65% z nás by bylo schopno zabít člověka v rámci výzkumu. Čísla pak také ukazují, že přibližně 16% lidí v místnosti má v hloubi duše čisté sadistické sklony. Dokazuje nám tak, že věda a svědomí k sobě mají velmi blízko. Už jen když si to přeložíme – „science“ a „conscience“.

Ondřej Botlík začíná historkou ze svého dětství. Atmosféra je hned o něco veselejší. Pak přecházíme na těžší notu. Škola jako taková zcela ignoruje tvůrčí činnosti. „Dává dětem ryby, ale neučí je ryby chytat.“ Co by se stalo, kdyby škola učila děti jezdit na kole? Děti by se začaly učit, kdy bylo kolo vynalezeno, že existují kola horská a silniční (atd.), jak funguje přehazovačka, jaká jsou pravidla silničního provozu, ale na kolo by se v rámci výuky pravděpodobně nikdy neposadily. A nezkusily by to ani doma. Získaly by k cyklistice obecně odpor – a přesně to samé v současnosti můžeme vidět s matematikou. Botlík mluví o tom, že ideální učitel by měl být v podstatě moderátor. Vyzývá nás, abychom své děti učili chytat ryby. A pokud na to nemáme čas sami, ať přizveme prarodiče: ti už čas mají. Navíc jsou zkušení a moudří a budou užiteční. Sami pak budou stárnout mnohem pomaleji.

Po aplausu přichází na řadu paní Zoja Mikotová. Je to výtvarnice, režisérka, choreografka, pedagožka a především vedoucí oboru Výchovná dramatika Neslyšících na JAMU. Její povídání je neuvěřitelně emotivní. Tato paní žije pro to, co dělá. Vysvětluje nám, že hluší lidé nejsou žádní idioti. Že slepota odděluje lidi od věcí, ale hluchota lidi od lidí. „Obrazotvornost není jen stav, je to celé bytí.“ Nemáme se bát vyjádřit se jen gestem, z očí do očí. Na závěr nám paní Mikotová pouští videozáznam. Jsou to básně, které napsala a „recituje“ hluchá slečna (její jméno jsem si bohužel zapomněl poznamenat). V sále je ticho, že kdybych na zem pustil špendlík, všichni by to slyšeli. Ta emoce je naprosto neuvěřitelná. Všichni jsou ohromeni elegancí přednesu ve znakové řeči a jeho přímostí. Je to strhující.

Všechno se děje hrozně rychle!

Najednou je přestávka. Oběd je vynikající. V prostorách divadla se to najednou hemží lidmi a všichni si mají co říct. I když se navzájem neznají, shlukují se podle nějakého náhodného vzorce a dávají se do řeči. Protože na jmenovce má každý kromě svého jména vypsány i své oblasti zájmu, konverzace je hned jednodušší. Jako s prvními jsem se seznámil s Víťou a s Lenkou z Rožnova pod Radhošťem. Pak hned s Danielem, který se zabývá nanotechnologií. Na několika místech v budově současně probíhá show jménem UDIF – Unikátní Divadlo Fyziky. (V praxi to znamená, že lidi, kteří fyzice rozumí, ukazují pokusy lidem, kteří fyzice rozumí jenom trošku. Ale všichni se baví.) Další espresso od Doubleshotu a hned dvojité. (Bože můj, to je skvělá káva!) No a najednou je půl druhé a začíná druhý blok přednášek – tentokrát věnovaný narušování stereotypů v komunitách. Pořadatelé nás vybízí, abychom si sedli vedle lidí, které neznáme: bude to prý ideální příležitost se seznámit.

Druhý blok.

Zahajuje Rod Paton – velšský muzikant, pedagog, skladatel, spisovatel… Perfektní češtinou a bez nejmenšího zaváhání říká, že všichni umíme zpívat. Žádný zvuk není špatný. Kritizuje společnost, mluví o rozdílu mezi konzumenty a tvůrci, nabádá, abychom se nebáli být kreativní. Vytvářet hudbu, to je stejné jako kreslit – jistě, že to má nějaké pravidla a techniky, ale stejně tak je to o vnitřním projevu. A kreslit, to je „jako vzít čáru na procházku“. Pak se rozhodne nám to demonstrovat a rozdělí sál na dvě poloviny. Každá zpívá jinou melodii. On sám s námi hraje na piano. Vzniká velmi komplikovaná skladba na pět dob. Má začátek, děj, vyvrcholení i konec. Rod Paton sklízí ovace.

Právo a technologie, to je oblast, ve které se pohybuje Radim Polčák. V angličtině mluví o motivu zachycení okamžiku (skrze fotku, video, cokoliv) a jeho nefunkčnosti, o informačním fetišizmu. Velmi vtipnou formou nás nabádá k umění odpouštět. Pak přichází Ratnesh Mathur. Ten založil společnost Indoeuropeans, která vytváří kulturní vazby mezi indickým zemědělským venkovem a evropskými městy prostřednictvím obchodu a projektů na rozvoj společnosti a komunit.

Tomáš Turek to už (i přes svůj poměrně nízký věk) stihl dotáhnout celkem daleko. Pátým rokem je dramaturgem stanice Českého rozhlasu – Rádia Wave. Ptá se – má veřejnoprávní stanice pro mladé lidi vůbec smysl? Má nárok na život? Je sice poměrně nervózní, ale mluví o Wavu jako o „filtru na balast“. Vysvětluje, proč hitparády a podobné nesmysly rádiu a hudbě obecně škodí.

Nejpodivnější z celé konference je jednoznačně vystoupení Kateřiny Šedé. Kateřina je výtvarnice. V informační brožuře se dočítám, že „ve svých akcích, které často realizuje v okolí svého bydliště (na venkově), se snaží o vzájemné sblížení místních obyvatel. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování.“ V praxi to znamená, že na jevišti před námi stojí asi čtyřicet lidí, kteří mluví přes sebe, mezi nimi poletuje kameraman se zvukařem, a Kateřina Šedá se nám pokouší vysvětlit, o co se snaží a co zatím udělala. Demonstruje to na výletu do Londýna, který s obyvateli obce nedávno uskutečnila. Třídenní happening o osmdesáti lidech z vesnice a osmdesáti britských malířích, přímo v centru světové metropole. Šílenství. V Londýně největší performance roku 2011.

A najednou je zase pauza. Kafe. Lidi. Fyzika. Hodina utíká jako voda. Třetí blok má narušovat stereotypy života, tak nějak všeobecně.

Blížíme se do finále.

„Síla bodu nula.“ Milan Knezevic se narodil na Vsetíně, vyrostl v Černé hoře, studoval veterinu v Bělehradě a pak v Brně, aby po absolvování nastoupil jako prodavač v trafice. Ve svém životě se mnohokrát dostal až na úplné dno, kdy člověk nemá vůbec nic – dostal se na bod nula. A tam vždy zjistil, že tahle nula mu dává obrovské množství energie. Během patnácti minut nám líčí svůj životní příběh. Odjel na Nový Zéland, kde znovu vystudoval veterinu. (Českou školu mu neuznali.) Přestěhoval se do Hongkongu. Pracoval v sirotčinci v Keni i v dobročinné klinice na ostrově Peleliu v Mikronésii. Cestoval Jižní Amerikou, tančil na karnevalu v Riu, oslavoval První máj na Kubě. Dnes žije v Londýně. Jeho sdělení je stručné a jasné: Nesmíme se bát spadnout na bod nula. Všechno je totiž možné.

Jakub Dvorský je poměrně známý český vývojář počítačových her. Před velkým publikem si očividně není úplně jistý, ale jeho sdělení je poměrně jednoduché – počítačové hry nejsou vždycky jenom brutální střílečky a nejsou jenom pro děti. Aby nás o tom přesvědčil, ukazuje nám několik – podle něj – velmi zajímavých kousků. Konkrétně jsou to: Machinárium. World of Goo. Minecraft. Fez. Sword & Sorcery. Limbo. The Graveyard – Tale of Tales. Journey. Botanicula. A ukazuje nám připravovanou hru Samorost 3. Atmosféra v sále je skvělá, je vidět že mnoho přítomných pánů nalezlo v pěkných animacích chuť sednout si k počítači bez pracovních povinností.

Nemám tušení, co jsou to lehokola. Přichází Aleš Zemánek. Stručně: lehokolo je na první pohled fakt divná věc. Člověk na něm tak nějak sedí-leží a šlape a jede. Firma Aleše Zemánka vznikla v roce 1999 a dnes vyrábí 11 modelů, které vyváží do 25 zemí světa. Pan Zemánek mluví o motivaci, která ho vede skrze svět podnikání. Ten hlavní motivátor pro něj není čas a nejsou to ani peníze. Jsou to skeptici, kteří říkali, že lehokolo nemůže uspět a pletli se. Jsou to nové modely, které jsou jako vlastní děti. Je to radost, kterou svou prací dává jiným lidem.

Celé je to skvělé, všichni mluví hrozně chytře a motivačně. Nikdy se nevzdávej a jdi za svým snem. A v tom přichází naprostý vrchol.

Profesorka Zuzana Derflerová Brázdová je přednostkou Ústavu preventivního lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. V letech 1999-2009 pomáhala světovým mezinárodním organizacím (například WHO, Mezinárodní červený kříž, American Red Cross, UNICEF, ADRA) řešit otázky spojené s výživou v krizových oblastech prakticky po celém světě. Zkrátka ostřílená ženská, která zažila peklo a přišla nám o něm něco povyprávět. Předem musím říct: za svůj život jsem se nesetkal s brutálnějším, sušším a drsnějším černým humorem. Svou přednášku paní Derflerová Brázdová bere jako stručný návod jak se stát expertem v mezinárodní organizaci (obecně). Rozebírá fyzické i psychické předpoklady, které musí člověk splňovat a upozorňuje na všelijaká úskalí práce experta. Sál šílí a řve smíchy. Nic jiného se ani nedá dělat – tak skvělá je paní doktorka vypravěčka, s takovou lehkostí nám podává katastrofální historky, které jsou všechny plné min, končetin, mrtvol, jedovatých zvířat nebo třeba masových hrobů. Aplaus je ohlušující.

Poslední řeč je něco úplně jiného, než co jsme dosud mohli sledovat. Pavel Fajt, výborný český bubeník a skladatel přichází, aby trochu uklidnil tři stovky mozků, které jsou po celém dni rozžhavené do ruda. Na úvod jen pár slov a pak hned usedá za soupravu bicích nástrojů. Patnáct minut uteče jako nic. Fajt je virtuózní muzikant a jeho vystoupení má na všechny zklidňující efekt, ale nemůžu se ubránit dojmu, že alespoň nějakou myšlenku by nám ještě přihodit mohl.

Čas: 18:30.

Najednou je po všem a opouštíme sál.

A začíná networking! (Čti: obrovský a skvělý raut. Včetně cukroví a vína.)

Nejsem schopen spočítat, s kolika lidmi se seznamuju a už vůbec nejsem schopen říct, o čem všem mluvíme. Je deset hodin večer a hromadně opouštíme Divadlo Reduta. I s celým organizačním týmem vyrážíme do kavárny Karel Never Sleeps. Diskuze pokračuje, každý má co říct, každý to vidí trochu jinak. Věkové rozdíly neexistují. Všichni se skvěle baví.

Je jedna hodina ráno a já mám hlavu jako balón. Mám dojem, že ještě jedna chytrá myšlenka a musí mi prasknout. Loučím se a opouštím Karla. Je čas jít domů.

Suma sumárum?

V sobotu 12. listopadu jsem zažil něco naprosto unikátního. Někde jsem četl: Sledovat přednášky online je jako pouštět si písničky, ale jít tam naživo, to je jako jít na velmi výjimečný koncert.

Jestli z toho všeho plynou nějaká ponaučení, pak jsou to:

1. Nikdy se nevzdávej a jdi za svým snem.

2. Jestli nikoho neštveš, nic neměníš.

3. Nic není nemožné.

Na závěr snad jen doplním:

1. Všechny přednášky z TEDxBrno budou časem online. (Budu tě informovat na SUPORTu a Facebooku!)

2. Sleduj TED Talks. 

3. Sleduj TEDxBrno , TEDxBratislava  a TEDxPrague, který se koná už 3.3.! 

Adam Rek