Paříž

„Krajina svádí k podzimním výletům,

tripům do mládí a častým úletům.

Barevný listí je rázem pestřejší,

hlavu ti čistí, no a ty jsi bystřejší…“

Tak mě Xavier Baumaxa spolu s podzimní krajinou svedli k výletu. K výletu do hlavního města nedaleké (záleží jaký způsob dopravy zvolíte) Francie, Paříže.

Naši pouť započneme u památky nejznámější a nejnavštěvovanější, Eiffelovy věže. Jsou dva nástroje, které Vás dostanou nahoru, výtah a Vaše nohy. Osobně doporučuji zvolit variantu druhou, a na obhajobu přidávám pár důvodů. Schůdek po schůdku (celkem jich je 668 - počítala jsem to) si můžete vychutnávat postupně odkrývající se Paříž, samozřejmě děláte něco pro své zdraví a mezi první a druhou etáží se navíc v každém mezipatře dozvíte z infoplakátů něco zajímavého o věži (např. že na natření věže, které se provádí, tak často jako olympiáda je třeba tolik tun barvy, kolik váží 30 slonů). Nemluvě o šílené frontě na výtah či ušetřených éčkách. Po návratu zpět na zem se na Vás, jako mravenci na med, vrhne spousta černochů nabízející šátky, „blik-blik ajfelovky“ či přívěsky na klíče (taktéž v podobě věže) ve speciální nabídce 3 za 1 Euro (smlouvejte! dostanete jich za stejnou cenu dvakrát tolik). Po případném nákupu se vydáme přes park protkaný běžci, k něčemu, čemu se říká „Moderní socha“. Vypadá to na první pohled zvláštně, ale proč se nepřipojit k gangu japonských fotoček a nevyfotit si Eiffelovku orámovanou touto „sochou“.

Odtud je to, co by „blik-blik ajfelovkou“ dohodil, k děly obklíčené Invalidovně. Komplexu budov obsahující muzea a pamětihodnosti vztahující se k francouzské vojenské historii, nemocniční domov pro válečné veterány, a nalezneme zde i hrobku císaře Napoleona Bonaparte a dalších válečných hrdinů. Díky stávajícímu francouzskému prezidentovi Nicola Sarkozymu máte, co by mladý do 26 let od letošního dubna, nejen k hrobce, ale do většiny státních památek vstup zdarma (vztahuje se na země EU). A to se hodí. Z nejbližší autobusové zastávky Vás linka č. 38 (1.50 € za jednorázový lístek na všechny druhy městské) doveze do pařížské Latinské čtvrti, kde najdeme krásné zahrady, či budovu Pantheonu. Po prohlídce tohoto historického objektu, v jehož podzemní kryptě leží umělci jako Voltaire či Victor Hugo se po Boulevard St. Michael dostaneme přes Seinu až k „bydlišti“ zvoníka matky boží – Notre Damme. Zde Vás na pohádkovém náměstí čeká (povzneseme-li se nad až nechutné množství holubů) příjemná atmosféra Francie a po vstupu do chrámu si jistě budete moci vybavit některé scény z filmu. Mnohem příjemnější atmosféru však nasajete ještě o kousek dál, nebo spíše výš.

Na nejvyšším bodu Paříže, na návrší Montmartre v (i u) baziliky Sacra Coeur. Když začneme tím „v“, doufám, že budete mít štěstí a trefíte se do večerní bohoslužby (kolem šesté hodiny večerní). Výborně ozvučené obrovské prostory chrámu prosvícené svíčkami (kterou si zde můžete za malý peníz zapálit i Vy), podbarvené zpěvem zdejšího sboru ve Vás zaručeně vyvolají příjemně melancholickou (není to oxymóron?) náladu, kterou už po východu ven může jen umocnit postávající mladík s kytarou. Schody jsou doslova obsypány lidmi v dobrém rozpoložení, prozpěvující si známe hitovky společně s ním. A aby Vám z toho zpěvu náhodou nevyschlo v ústech, přímo na místě se mezi Vámi budou proplétat další pánové (těžko říct, zda jeho kamarádi) nabízející pivo či colu za euro pade. Po tom, co si vychutnáte Paříž jako na dlani, můžete přes Náměstí malířů sejít z kopce dolů na Boulevard de Clichy známou strasse plnou sexshopů, a dokonce zde najdete i sexodrom, který prý funguje jako autodrom – „Hodíš petikorunu a čekáš, až se svezeš.“ Jestli Vás to nijak nenadchlo a stavíte se k sexodormu zády, tak právě hledíte na červený mlýn, Moulin Rouge. Tento světoznámý francouzský kabaret, vybudovaný v roce 1889 za světla vypadá tak nějak obyčejně, počkejte si, až rožnou žárovičkyJ

Další pařížskou památkou, kterou dobře známe z filmů je muzeum Louvre v blízkosti ulice Rivoli a Tuilerijských zahrad. Patří k největším muzeím na světě, ve třech patrech a sedmi odděleních tu najdete 240 tisíc exponátů. Kdyby návštěvník strávil u každého z nich půl minuty, zabralo by mu to čtvrt roku. Tolik času nemáme, a tak se mrkneme jen na Tutanchamona či Da Vinciho Monu Lisu. O té bych řekla asi tolik. Mnoho povyku pro nic. Jistě, je jedním z nejslavnějších portrétů všech dob, ale že se u něj přetlačuje stovka lidí, kteří pak o ostatní velké obrazy, ani koutkem oka nezavadí, to mi přišlo trošku smutné. Abychom, ale nekončili smutně, na závěr výletu by to chtělo něco extra. Troufám si říct, že noční projížďka lodí po Seině může být tou třešničkou na dortu. A šlehačkou na ní v deset večer skutečná „blik-blik ajfelovka“.

-afi-