Po dvou měsících, které jsem již strávil v tureckém Istanbulu, kde jsem na pracovní stáži v zahraniční kanceláři CzechTrade, se hlásím s prvním a doufám, že ne posledním příspěvkem. Co mě nikdy nepřestává fascinovat je místní osobní a veřejná hromadná doprava.

Je to neuvěřitelný chaos, ale myslím, že jsem v tom už našel určitý systém a také můj obdiv. V Istanbulu můžete najít snad všechny druhy dopravních prostředků: loď, tramvaj, dolmuš, autobus, metro, metrobus, lanovku (v tunelu i na špagátě) a samozřejmě všudy přítomné žluté taxíky.

Každý den jezdím autobusem do své kanceláře na českém území. Vlastně ani nevím, v kolik mi to jezdí, ale vždycky, když přijdu na zastávku, tak mi něco jede a nečekám déle než 5 minut. Pro cestování v Istanbulu potřebujete tzv. „Istanbul card“. Pořídíte si ji za 8 tureckých „zlaťáků“ a tu si pak nabijete místní tvrdou Tureckou lirou. Při nástupu do dopravního prostředku si pípnete u řidiče a to vám dle druhu dopravního prostředku a spoje odečte určitou částku. Za jednu cestu busem platím pravidelně 1.95 TL, což je na naše něco málo přes dvacku. Mám podezření, že mi z karty peníze někdo „odkloňuje“, jelikož nedělám nic jiného, než svou kartu dobíjím v samoobslužném mluvícím automatu, které jsou k nalezení u zastávek metra a metrobusu. Pokud přestupujete do 1,5 hodiny na jiný dopravní prostředek, zase si musíte pípnout, ale částka je tentokrát o něco málo nižší.

Hlavně v období ranní a odpolední špičky jsou autobusy neuvěřitelně narvané a vypadají jak pojízdné průhledné krabičky od sardinek. Kupodivu ale istanbulské autobusy po sardinkách nezapáchají a zatím jsem nedostal „odérovou“ facku, jak se Vám někdy může stát v pražských tramvajích – speciálně těch nočních, kde pospávají tzv. „voňavky“.

Velký obdiv si zaslouží samotní řidiči autobusů, kteří dokáží velmi obratně manévrovat v husté dopravě a musí být vybaveni neomezenou trpělivostí. Běžné je, že při jízdě nechávají přední dveře otevřené, aby v autobuse byl aspoň trochu průvan a lidi také mohli za jízdy naskakovat nebo naopak vystupovat, když autobus stojí na červené nebo je beznadějně uvězněn v zácpě a chůze je rychlejší. Zatím jsem tu také neviděl, že by nějaký řídič zavřel dobíhajícímu cestujícímu dveře před nosem a odjel. Přijde mi, že se řidiči vždy snaží cestujícím co nejvíce vyhovět a není problém nastoupit nebo vystoupit mimo zastávku.

Zdroj: Milan Hnátek

 

Komentáře