Obvyklé ráno, říkám si, a nastupuju v klidu do šaliny, sorry tramvaje. Není ani 9, sedím v práci a stále se neděje nic extra zvláštního. A potom se to stane. Přehodím přes sebe bundu, rukou přejedu po kapsách jestli mám cíga, mám, zapalovač, nemám, půjčím a jdu ven.

Už cestou mi přijde divný, že je na tuhle hodinu nějak moc lidí venku. Navíc vypadaj jako by na něco čekali. Všichni míří na nedaleký kopec a nesou si jakési placaté balíčky. Někdy už jsem je viděl, ale nechávám to tak a jako správný zvědavec se přidávám k zástupu.

Po pár minutách dorážím na kopec, kde je lidí jak v pátečním EC Polonia, až na tu náladu samozřejmě. Rozhodně se nebudu rvát mezi ostatní a postojím bokem. Ze zapalovače vyšlehl plamen, zapálil drcený tabák a já dvakrát potáhl. Přitom sleduju co se to děje a snažím se na to přijít. Chvíli vysílám kouřové signály a ostatní začínájí rozbalovat ty placaté krabičky.

Jsou to diskety, no jasně a v duchu si říkám proč. To se zase něco jednou děje a já nevím vůbec nic. Ale zapomenout na zatmění může každý, což znamená, že nemá disketu a to znamená, že má po zatmění. Hm, co se dá dělat. Tak za 11 let znovu a lépe. Típám cigaretu a v klidu odcházím do pološera…

Co jste dělali vy? Měli jste diskety?

Zdroj: Redakce SUPORT, Prokop Pyszko

 

Komentáře