V rámci multikuturního festivalu Culturea mohli návštěvníci mimo jiné shlédnout i divadelní hru Tlustý praseCulturea-logo  amerického autora Neila LaBute v podání středoškolského Divadla Bedřicha Kaněry. Bouřlivé ovace byly na místě. To ale zdaleka není konec lehce kontroverzního autora ve Zlíně! Shodou náhod má zrovna Městské divadlo ve Zlíně ve svém repertoáru jeho další hru Proč být hezká, kterou v české premiéře režíruje Petr Štindl. A právě s ním jsme si pro vás připravili krátký rozhovor.


 

Co Vás vedlo k zinscenování a přeložení hry „Proč být hezká“?

Zlínské divadlo ode mne chtělo komorní inscenaci pro čtyři herce. Při hledání vhodného titulu jsem si vzpomněl, že jsem v nabídce viděl tuto hru, nepřeloženou. A protože jsem v Praze v rámci britské divadelní iniciativy Theatre Uncut inscenoval dvě aktovky tohoto autora,  a protože znám jeho i jiné hry a filmy a baví mne, pustil jsem se do čtení a přitom jsem si to tak nahrubo zapisoval. A když jsme se v divadle shodli, že by to mohl být tento text, bylo nejrychlejší dodělat překlad do finální podoby.

Režisér Štindl se sice nerad fotí, pro účely rozhovoru nám ale poskytl fotku ze soukromých zdrojů ;)

Režisér Štindl se sice nerad fotí, pro účely rozhovoru nám ale poskytl fotku ze soukromých zdrojů 😉

Jak dlouho jste na inscenaci a překladu hry pracoval?

Celé bylo provedeno během pár měsíců. Vlastně ten překlad vznikl náhodou, z nezbytí. No a inscenace se v divadle zkouší zhruba 7-8 týdnů. I když my měli díky fatální zdravotní indispozici herečky ještě pár dnů navíc. Nikdy si nebarvěte vlasy v den premiéry.

To je zajímavé doporučení, co se stalo?

Hlavní herečka chtěla být krásná na premiéru, protože samozřejmě ví „Proč být krásná“ a tak si nechala nabarvit vlasy… Leč chemicko-biologicko-alergická a hlavně nečekaná reakce způsobila, že otekla doslova jak balón, neviděla na oči a strávila chudák tři dny na kapačkách… takže jsme pár hodin před začátkem všechno odpískali a odložili o týden. Vyšší moc. Diváci naštěstí měli pochopení.

Aha, no, ani s krásou by se to asi nemělo přehánět. Můžete teď našim čtenářům ve stručnosti říct o čem hra je?

Je o vztazích, o ženách a mužích, o lásce a nelásce, o komunikaci a zmatení komunikace. Příběh sám vychází z banality. On něco řekne o , o její kráse, myslí to hezky, ale bohužel to tak nevyzní a navíc to ještě slyší její nejlepší kamarádka a hned jí to řekne, jak už to kamarádky dělají. A rozjede se tobogan slov, výčitek, nadávek, situací, omluv, pláče, smíchu a slz. Komedie, která je vlastně velmi vážná. A v nějaké podobě se s takovým problémem setkal možná každý.

Pro lepší představu se můžete kouknout na krátký trailer:

Na ideál krásy se Neil LaBute zaměřil i v „Tlustém praseti“. Jaký je vlastně jeho přístup k tomuto ideálu?

Předně je nutno říct, že LaBute je trochu provokatér. Zpochybňuje neustále takzvanou “politickou korektnost” a to tak, že často člověk neví, jestli to náhodou nemyslí doopravdy. To se mi na něm líbí.

Co se týče ideálu krásy, zpochybňuje autor ten věčný diktát okolí: „Jak můžeš chodit s tou tlustou holkou? Jak jsi o mne mohl říct, že vypadám obyčejně?” U naší inscenace navíc LaBute provokuje použitím jazyka nižších vrstev.

Inscenaci Tlustý prase zhlédli 28. dubna návštěvníci festivalu Culturea

Inscenaci Tlustý prase zhlédli 28. dubna návštěvníci festivalu Culturea.

Jak se sám stavíte k současnému kultu krásy?

Kult krásy je mi ukradený. Myslím tím ten obecný diktát. Umělý, vytvořený v redakcích časopisů a Photoshopu. Ne tak krása sama. 🙂 Ale přiznávám: ano, mám radši chytrý hezký holky než nehezký a hloupý. Ale co za těmi pojmy vidím, vím jen já.

To je sympatický názor, teď ale k Vašemu režisérskému já.  Upřednostňujete méně známé hry, nejlépe české premiéry, před ostřílenými klasikami. Neláká Vás i přesto režírování nějaké klasiky?

Ani ne. Tu takzvanou klasiku nikdo dnes klasicky (tak, jak byla napsána) neinscenuje. Vždycky je to víc „o režisérovi” než o textu. Jde jen o to, jak ten a ten udělal… třeba Maryšu. A často to může být i správně, oživit nehratelný text do pěkné divadelní inscenace. Proč ne. Ale mne lákají spíš ty texty, které nemají inscenační tradici, musí se všechno objevovat. Poprvé. Tohle posunuje hranice divadelního umění, nikoliv posté udělaná Lucerna.

A na Proč být hezká si můžete zajít třeba 22. a 29. května do Studia Z.

A na Proč být hezká si můžete zajít třeba 22. a 29. května do Studia Z, jedné ze 3 scén zlínského divadla.

A můžete nám napovědět, co do budoucna plánujete?

To se budete muset nechat překvapit.

Budeme se těšit. Máte tedy alespoň nějakou hru, která je Vaším osobním režisérským snem?

Třeba by mi ji mohl napsat Haruki Murakami (současný populární japonský spisovatel, pozn. red.), to by se mi líbilo.

A jaké knihy nebo hry jsou vlastně Vašimi nejoblíbenějšími? Doporučil byste nám nějaké?

Nejsem ten, který by pročítal jednu hru za druhou, téma se musí potkat s náladou, divadlem, lidmi. Pak to vyjde. Takže u her je to složitější. A literatura? Mám rád třeba autory, jako je Frédéric Beigbeder, John Fowles, Michel Houellebecq, Carlos Ruiz Zafón; ale I Stiega Larssona a Jo Nesboa.

Jaké jsou zatím ohlasy diváků hry „Proč být hezká“?

Po pravdě já musel odjet hned po premiéře, takže na vlastní oči jsem viděl jen veřejnou generálku a premiéru, tam byly ohlasy a reakce kladné. I starší dámy pochopily, že slovník hry je adekvátní, odešly asi jen tři 🙂 a ostatní byly spokojené. Stejně tak na premiéře. Ono po pravdě to není jednoduché, když si člověk zvykne chodit na opusy jako: „Splašené nůžky”, může mít s přijetím trošku ostřejšího textu problém. Ale není se čeho bát, na Broadwayi to také zvládli a inscenace měla nominace na tři ceny Tony, což je něco jako divadelní Oscar.

Tak to by se i našim čtenářům z řad studentstva mohlo líbit! Je něco, co byste jim na závěr vzkázal?

Vašim čtenářům nic, ti vědí jistě všechno, neb jsou vzdělaní a proto jsou to ostatně vaši čtenáři, co já bych k tomu mohl ještě dodat. Samozřejmě budu rád, když přijdou do divadla, jistě. Ale radši bych vzkázal těm, co rozhodují, že si myslím, že společnost se nezlepší jinak než výchovou a kultivací jednotlivce. Čili všechny ty prachy, co se vyhazují za Blanky, Temelíny, průplavy, zvlněné dálnice, hledání neexistujících článků a nevím čeho všeho, dávaly stabilně do školství a kultury, tak možná, za dvě generace se lidé změní, vrátí se jim rozum a vkus a nebudou třeba podléhat uměle vytvořenému diktátu krásy. A nejen krásy.

Děkujeme za rozhovor 🙂

A co víc dodat? No pokud nejste na tu klasiku, ale raději sledujete něco méně vážného, Proč být hezká by Vám mohlo přijít k chuti. A to tím tuplem pokud jste na festivalu Culturea byli mezi aplaudujícími diváky Tlustého prasete. 

Zdroj: Redakce SUPORT, Michaela Jelenová

 

Komentáře